Na Kronplatz vyrazila v noci na sobotu čtyři auta, ubytováni byli v penzionu……… asi … km od Riscone, kde je hlavní lanovka na Kronplatz. Počasí nebylo až tak excelentní, střídaly se dny slunečné a dny plné větru a mlhy a občas i sprchlo. Tento pobyt trval pouze do středy 21. 3., kdy celá sestava vyrazila zpět do Čech, kam odpoledne v pohodě dorazili.
Aprica je mnohem menší než Kronplatz, ale pro nás, starší sportovce, tamní sjezdovky bohatě stačily. Cesta začala v Ústí v pátek podvečer, kdy nás svozový autobus odvezl přes Most do Prahy na parkoviště před hlavním nádražím, kde jsme přestoupili do správného patrového busu s vlekem a v cca 22:00 hod. jsme vyrazili. Cesta ubíhala v pohodě, v Berouně přistoupily dvě dámy (později jsme s nimi seděli u stolu a jejich přítomnost byla příjemná a osvěžující), v Plzni jsme naložili cca 15 lyžařů a pak již obligátní pauza na Rozvadově a vzhůru do ciziny. Hladce jsme prospali cestu Německem, na hranicích s Rakouskem byla další přestávka, Rakousko jsem vůbec nezaregistroval a probral jsem se až na dálnici směrem dolů z Brenneru. Minuli jsme odbočku na Kronplatz a za Bolzanem, kus před Trentem, jsme opět zastavili, abychom se připravili na cestu do hor. V Mezzolombardo jsme sjeli z dálnice A 22 a zamířili vzhůru k výškám. Od dálnice je to do Apricy cca 120 km, cesta je však klikatá, vede přes Passo del Tonale a autobusu trvá více než tři hodiny. Takže kolem půl dvanácté jsme dorazili na místo určení, přesunuli jsme zavazadla a vybavení do hotelu Cristallo Club, počkali jsme asi hodinu a půl, než byly připraveny pokoje a mohli jsme se nastěhovat. Začal tak sedmidenní pobyt plný slunce. Již dlouho jsme nezažili tak slunečné počasí, samozřejmě se to podepisovalo na kvalitě sněhu – po poledni již nebylo snadné jezdit po 6,5 km dlouhé sjezdovce Superpanoramica, vedoucí cca 50 m od našeho hotelu, až dolů do spodní stanice sedačky, ale její horní polovina bylo pořád v pohodě, zvláště pokud se ještě doplnila úsekem červené sjezdovky Valscesa East. Bylo to šest dní lyžování plných slunce, dobrého jídla i pití, neboť jsme hned v sobotu objevili kousek od hotelu Irish Pub, kde jsme si téměř každý den dávali před večeří jednoho Guinesse. Většinu kilometrů jsme najezdili v části zvané Baradello na již zmiňované modré sjezdovce Superpanoramica, jednou jsme se vyrazili podívat na nejvyšší místo areálu ve výšce cca 2300 m n. m. a dolů jsme sjeli po červených, které byly v pohodě. K černé sjezdovce Magnolta, patřící k nejobtížnějším v Itálii, jsme se ani nedostali. V sobotu jsme odevzdali do 10:00 pokoje, poté v Palabione, centrální části areálu, skipasy, naobědvali jsme se v restauraci na zahrádce, ale bylo vidět, že sluneční svit se již začíná vyčerpávat. A skutečně, naši kolegové, kteří dorazili zpět na hotel až chvíli po nás, již zmokli.
Zpátky jsme vyrazili opět v sobotu kolem 16. hodiny, ráno kolem šesté jsme dorazili do Prahy, a jelikož jsme tu museli čekat na ještě jeden autobus, do Ústí jsme se vrátili až kolem půl desáté. Přiznám se, že ještě teď, kdy po týdnu píši tyto řádky, mne bolí kolena, ale byla to paráda. Tak doufejme, že příští rok to opět vyjde.