Gaskoňsko 4. den, St 12. 9.
Dnešek byl naplánován jako den bez kol, dopoledne návštěva města Domme a odpoledne plavba v kánoích po řece Dordogne. Ráno v 9:00 jsme vyrazili busem do městečka Domme, což je klasická bastida, neboli opevněné město, ležící na kopci nad řekou Dordogne. Parkoviště bylo asi 2 km od města, zbytek jsme museli po svých. Trochu jsme se prošli městečkem, udělali pár fotek jak ve městě, tak i při pohledu z hradeb nad řekou, a protože jsme měli dost času, vydali jsme se na prohlídku krápníkové jeskyně. Vstup do jeskyně je přímo na náměstí, prohlídka trvala asi 40 minut, sešli jsme jeskyní poněkud dolu a zpět na úroveň městečka jsme vyjeli výtahem na skále. Po prohlídce jsme si v kavárně u náměstí dali pivo a kafe a v prodejně regionálních specialit jsme koupili dvě velké konzervy konfitovaných kachních stehen a trojbalení paštik. Pak již nastal čas pomalu vyrazit zpět na parkoviště k autobusu. Autobusem jsme sjeli k řece a po chvilce jsme zastavili kousek za Vitracem u půjčovny kánoí. Iva si plavbu cestou rozmyslela, moc se jí do toho nechtělo po loňských zkušenostech, a tak jsme letos řeku nejeli. Společně s ještě několika dalšími účastníky jsme po odjezdu kánoí nasedli do busu a ten nás popovezl pár kilometrů do Castelnaud la Chapelle, kde nás vysadil hned za mostem. Kousek jsme se vrátili a v naší včerejší zahradní restauraci jsme poobědvali to, co měla včera Ivana – kachní plátky. Jako vždy, bylo to vynikající. Shodou okolností, naši včerejší vedlestolovníci Ivana a Jiří dorazili do té samé hospody asi tak 2 hodiny po nás a číšník (který nás obsluhoval i včera) je informoval, že my jsme tam už byli! Po dobrém obědě jsme se rozhodli vystoupat na hrad Catelnaud vypínající se na skále nad městečkem. Výstup to byl opravdu strmý, po kamenité cestě, nahoře na hradě jsme si museli koupit vstup do hradu, abychom se dostali k výhledům na řeku. Po vstupu do hradu nám nezbylo nic jiného, než opět stoupat vzhůru, tentokrát po schodišti ve věži, ale výhledy stály za to. Snad je to vidět i na fotkách, i když jsem měl s sebou jenom malý Olympus, který vozím na kole zavěšený na krku. Velkým Nikonem fotím, jenom pokud jsme v dosahu autobusu, na kole ho nevozím. Hrad jsme si prošli poměrně ve svižném tempu, po prohlídce jsme se vrátili dolů do městečka a pěšky vyrazili na cestu dlouhou cca 4 km do loděnice Butterfly – Papillon (motýlek), kam měli dojíždět naši kolegové na kánoích a kde rovněž čekal autobus. Takže jsme vyrazili od mostu v Castelnaud po silnici, kterou jsme jeli jak včera na zámek Milandes, tak i před rokem do Belvéz. Minuli jsme, tak jako včera, soukromý hrad Fayrac hned u silnice a procházeli jsme sady vlašských ořechů, což je jedna z místních specialit – dávají je do jídla, dělají z toho oleje, atd. Ještě zdaleka nebyly zralé, Iva pořád nějaké hledala a ty co našla, byly špatné. Po cca hodině jsme dorazili do loděnice, které byla hned u silnice, zatím nikdo nedorazil, tak jsme si vzali od řidičů pivo a šli k řece vítat kolegy. Postupně se to sjíždělo, řeka byla opravdu velmi mírná, nikdo neměl žádné problémy. Už jsme byli nasednuti v autobusu, když se zjistilo, že ještě někteří chybí a tak jsme museli ještě asi 20 minut počkat než dorazili. Poté jsme již vyrazili směrem na Sarlat, kam jsme dojeli kolem 19. hod. Pořád ještě dobře najedeni od oběda a příjemně unaveni z chůze jsme opětovně zavrhli návštěvu restaurace a raději jsme likvidovali včerejší nákup.