Gaskoňsko a Perigord 13. den, Pá 22. 7.
Ráno kolem osmé jsme již stáli s autobusem u kempu u Salavas nedaleko Vallon Pont d’Arc a čekali jsme, až nás pustí dovnitř. Jakmile jsme byli vpuštěni, zahájila kuchařka přípravu snídaně a my jsme si rychle postavili stany a převlékli jsme do vodáckého. Po snídani jsme odešli do cca 1 km vzdáleného vodáckého centra Canoes Service na řece Ardeche (těchto center je tam jak naseto), domluvili jsme si pádla, vyfasovali jsme plovací vesty a uzavíratelný sud na věci a nasedli jsme do autobusu, který nás odvezl do několik kilometrů vzdáleného startovacího místa. Čekalo na nás cca 24 km splouvání řeky Ardeche. My s Ivou jsme vodáckým životem nepolíbení, takže nám bylo jedno, že pádla byla kajaková a nikoli klasická do kánoe. Jak se nakonec ukázalo, stejně jsme je měli víceméně na ozdobu. Ale abych to nezlehčoval, naprostou většinu cesty jsme museli pádlovat, neboť řeka měla málo vody a tak se pohybovala velmi pomalu. Takže jsme vyfasovali plastový kajak, přivázali jsme si do něho sud s věcmi a vyrazili na naše vodní dobrodružství. Zpočátku to byla legrace, pomalu jsme pádlovali, já občas něco vyfotil, když jsme náhle dorazili k první peřeji a v mžiku jsme byli hlavami dolů. Naštěstí vody bylo tak po kolena a tak jsme loď obrátili do správné polohy, zajeli ke břehu a chvilku jsme své první „udělání se“ rozdýchávali. Iva si sundala kalhoty, které vyždímala a poté si je dala do sudu, jedno tričko si mokré složila na sedačku pod sebe, já si dal do sudu pro jistotu brýle a po chvilce lelkování jsme pokračovali. Chvílemi bylo vody tak málo, že jsem musel vystoupit a loď potlačit, proplouvali jsme pomalu kaňonem, aniž bychom tušili, v jaké fázi naší cesty se nacházíme. Pádlování se stalo pomalu nudným, tak jsme si to ještě dvakrát zpestřili převrácením, přičemž to poslední již Iva nemohla vydýchat a dostala hysterický záchvat s tím, že již nikam nejede, navíc tam utopila tričko, na kterém seděla, a já se do toho prudkého proudu již zpátky neodvážil. Bohužel jiná možnost dopravy nepřicházela v úvahu a tak se mi ji nakonec podařilo přemluvit a zhruba po celkových 5 hodinách jsme dorazili do cílového místa, kde se kaňon rozestoupil a všechny vodácké firmy tu naháněly své zákazníky. Přistání bylo v pohodě, odevzdali jsme loď a čekali, až doplují i ostatní. Mezitím jsme zjistili, že na ohromné nástěnce jsou fotky z prvních minut naší plavby a tak jsme si dvě naše fotografie na celkem nehorázných 20 Euro koupili na památku. Když jsme se konečně všichni sešli po odevzdání lodí, odešli jsme opět k autobusu a vyrazili na zpáteční cestu. Cesta se klikatila po vrcholu kaňonu, jeli jsme tedy pomalu a nakonec nás vysadili opět v místě ranního fasování vest a sudů, kde jsme výše zmíněné odevzdali a vyrazili k domovu. Pálila mne stehna od sluníčka (ještě tři týdny po návratu se mi loupala včetně holení) a bolely mne prsty na nohou, jak jsem s nimi třískal o dno. Cestou jsme si vyhlédli restauraci na večeři a tak, jakmile jsme se zkulturnili, vyrazili jsme přes most povečeřet. Těsně před restaurací začalo pršet a tak rychle balili všechno z teras nad řekou a nám oznámili, že mají plno, všechno zarezervované. Nezbylo nám tedy než počkat, až déšť trochu poleví, a pak jsme se přes most vrátit do kempu a v kempové restauraci jsme se docela slušně najedli.