Po, 25. 7.

Vzhledem k předpovídanému rapidnímu zhoršení počasí v úterý padla volba na nejobtížnější, královskou etapu na dnešní den. Ráno tedy autobus zamířil k Ossiacher See na parkoviště u obce Annenheim. Zvolili jsme základní variantu po okolních kopcích a rovnou jsme obdrželi změnu trasy, neboť tato oblast byla koncem června postižena záplavami bahna a kamení a některé úseky komunikací dodnes nejsou sjízdné a na jejich opravách pracuje i armáda. Cestou jsme viděli, jakou ničivou síly živly mají. Tuto trasu jelo pouze 8 lidí, z toho 4 na normálních kolech – klobouk dolů. Zbytek zájezdu volil variantu pouze kolem jezera, popřípadě spojenou s koupáním.

Od autobusu jsme začali pozvolna stoupat, projeli jsme Niederdorf a Treffen a viděli škody, které voda a kamení napáchaly. Po cca 8 km v obci Winklern jsme museli odbočit doprava do kopců, dál už byla silnice uzavřena a my jsme šplhali úzkou silničkou nahoru, na necelých 5 km jsme nastoupali více jak 400 m. Poté jsme zase něco sjeli dolů do obce Arriach, kde jsme najeli na původní silnici a kde jsme také viděli ty ohromné škody. Kousek jsme jeli po původní silnici, když nás zastavili a vrátili na další objížďku, zase prudké stoupání a klesání a po 2 km jsme se již definitivně vrátili na původní silnici po které jsme však ještě pořád asi 5 km stoupali až do k lyžařskému areálu v sedle Innerteuchen na nejvyšší bod naší trasy. Celkově jsme nastoupali téměř 1 000 m a Garmin mi ukázal, že po všech těch letech se jednalo o náš rekord v nastoupených m za den (nejdelší etapa pak je z roku 2012 – 92 km). Co ale bylo závažné, že jsem již tušil problém s kapacitou baterie. Teď nás sice čekalo cca 20 km z kopce a pak cca 20 po rovině, ale zbývaly mě na displeji dvě čárky, tj. méně než 40 % a i dojezd to udávalo mnohem menší, než byla reálná hodnota vzdálenosti od autobusu, a i časově to začínalo být napnuté. Sjížděli jsme tedy z kopců dolů táhlým sjezdem silnicí, která byla jiné dopravě uzavřena, ve chvíli odbočení na cyklostezku jsme si dovolili krátkou pauzu na pumpě a jedno plechovkové pivo na stojáka a pokračovali jsme v krasojízdě. To jsem již byl rozhodnutý, že do Feldkirchenu nebudeme zajíždět a rovnou najdeme cyklostezku vedoucí po severním břehu jezera, která je údajně rovinatější než ta po jižním břehu. Dojezdová vzdálenost se jízdou z kopce sice trochu vylepšila, ale pořád to bylo méně, než bych potřeboval. Sice jsem si téměř dojednal nabíjení v jedné cykloprodejně, ale časově to již nesedělo, tak jsme pokračovali dál. Navigace mi přestala být platná, neboť jsem v tomto úseku jel po vlastní trase, a tak jsme jel dle telefonu, který jsem držel v ruce a v tom slunci skoro nic neviděl. A tady jsem udělal zásadní chybu – ocitl jsem se na cyklostezce, po které jsem chtěl dojet na severní břeh, vydal jsem se ale na druhou stranu. Než jsem to zjistil, potkali jsme pár našich kolegů a ty mě zachránili od ještě větší blamáže. Jeli jsme tedy chvíli s nimi, ale oni jeli jižní břeh, a tak jsme se po   pár kilometrech rozdělili. To už byla cesta dobře značená a do navigace jsem si nahrál novou trasu, a navíc jsme byli již skoro u jezera, takže nebylo co řešit, pouze ten dojezd. Moje šťastná hvězda zapadla u obce Bodensdorf, kde zhasl display přesně 8 km před cílem. Zbytek cesty jsem tedy jel pouze na rovince, jakmile se vyskytl nějaký kopeček, tlačil jsem. No nebudu z toho dělat drama, k autobusu jsme to stihli v časovém limitu, ale byl jsem totálně vyšťavený. To prostě zažít nechceš.  Nakonec z toho bylo něco přes 65 km a pořád stejné vedro a posledních 30 km jsem již neudělal jedinou fotku.