2. den, středa 13. 8.
Snídaně byla poměrně skromná – bageta, šunka, sýr, juice a kafe. Pro milovníky sladkého toho tam bylo také dost a to včetně ovoce. Odjezd na kolech od hotelu v 9:00 byl společný, to aby nás vedoucí Zuzana vyvedla ven z města. Ještě než jsme dojeli do místa, kde začínala cyklostezka do Chalonu a kde končila společná jízda, dojeli mne Karel s Radkou a oznámili mně, že Iva stojí dva kruháky zpět s píchlým kolem a tak jsem to otočil a pelášil nazpět. Bohužel má Iva duše s galuskovým ventilkem a já měl náhradní duši s autoventilkem a stejně tak i pumpičku. Takže se pěšky vracela na hotel a já se vrátil zpět na trasu dne. Na začátek výše zmiňované cyklostezky jsem dorazil ve chvíli, kdy se spustil déšť a tak jsem se schoval pod stříškou bývalého nádraží. Přečkal jsem ten nejprudší nápor a vyrazil na trať – pořád do kopce až pod horu Solutre, kde mne zastihl druhý déšť. Vyndal jsem bundu z batohu a déšť přečkal pod stromy vedle parkoviště u samotné hory Solutre, na kterou jsem však nešplhal. Za drobného mrholení jsem pokračoval v cestě, co se týká stoupání, nebyl jsem ještě ani v polovině. Po celkově 12 km stoupání, kdy jsem nastoupal asi 500 m, jsem dosáhl nejvyššího bodu trasy (jednou jsem musel zastavit pod stromy, protože se opět silně rozpršelo) a začal sjíždět asi 4 km směrem k Cenves, kde opět začalo stoupání asi 4 km na Col du Carcan. Z tohoto sedla pak již z kopce jsem sjel do Tramayes, kde jsem zatočil doprava a po pár kilometrech jsem dojel k malé přehradě, kde jsem se zastavil a udělal pár fotek. Na koupání to nebylo, i když počasí se již umoudřilo a občas se ukázalo i sluníčko, cíl byl již ve vedlejší dědině St. Point a tak jsem vyrazil na poslední úsek. Autobus však nebyl na místě, protože vezl zraněného kolegu do Maconu do nemocnice, a tak jsem stanoviště minul a ještě asi 2 km pokračoval dál, než jsem usoudil, že se asi stala chyba. Vrátil jsem se a našel jednoho řidiče autobusu u přívěsu na kola. Postupně dojížděli ostatní cyklisté, nebylo jich však mnoho, více jak polovina celou trasu neabsolvovala, naopak Radka s Karlem na autobus nečekali a jeli po ose až do Maconu dalších cca 30 km. Takže namísto mých 40 km, měli kolem 70 km. Autobus dojel i s Ivou před šestou hodinou, zapojili jsme vlek a vyrazili zpět na hotel, kam jsme dorazili asi ve tři čtvrtě na sedm. Po dojezdu jsem se pustil do opravy píchlého kola, duši jsme neměli, tak jsme museli lepit a za vydatné pomoci řidičů autobusu se nám to podařilo tak rychle, že jsme stihli včas i večeři v půl osmé. Kolega, který se zranil při pádu z kola při sjíždění do Cenves, se vrátil z nemocnice až před jedenáctou (francouzské socialistické zdravotnictví!), naštěstí neměl nic zlomené, pouze silně zhmožděné, každopádně cyklistika pro něho na tomto zájezdu skončila. Ale ještě, že tak, já to měl téměř z první ruky, protože jsem jel před ním (aniž bych to věděl) a když jsem slyšel ránu, tak jsem zastavil a kousek šel nahoru za zatáčku, kde se tento kolega právě sbíral ze země. Nic příjemného.