ŠUMAVA - 27. - 31. října 2004

Vyrazili jsme ve čtvrtek ráno Transitem zapůjčeným opět od firmy Ing. Miroslav Fišer - stavební práce a bylo nás pět. Petr s Pavčou, Mrazík, Verča a já. Jelikož se řízení ujal Petr, my ostatní jsme se po cestě mohli věnovat občerstvování. Počasí během cesty bylo nehezké, mlha a sychravo. Když jsme však vyjeli z Vimperka, ukázala nám Šumava svoji vlídnější tvář. Sluníčko vyrazilo z mraků a žádný déšť se tady nekonal. Tak hlavně aby to vydrželo. Ubytování jsme měli zamluveno v penzionu Zlatá stezka v Modravě, kam jsme dorazili asi kolem jedné hodiny. Na místě již byly členové SK Trifid z Českých Budějovic, Vráťa s Hankou. Vydatně jsme poobědvali, ubytovali jsme se a hned vyrazili na první vyjížďku. Celou dobu nás řídil Vráťa, protože zdejší cesty má již projeté. Ostatní se zde již také vyskytovali, ale Vráťa byl znalec místních poměrů. Jediné co mu lze vyčíst je to, že každá trasa byla podle něho buď po rovině nebo i z kopce, ale většinou jsme stejně jeli do kopce a to mě deptalo, protože ty kopce mě přišly nekonečné. Moji značně mladší kolegové jezdili lehce jako vánek a já supěl ještě hůře, než Hanka, která má potíže s dechem. Budu muset příští rok více trénovat.

Takže první vyjížďka byla pouze seznamovací, protože bylo již odpoledne. Projeli jsme Modravou a po červené jsme minuli Rybárnu.Ta nemá s rybami nic společného, protože se jedná o bývalou hájovnu a název je odvozen od jména posledního lesníka, který zde žil a pracoval - jmenoval se Fischer. U Javoří Pily jsme odbočili po modré k Tříjezerní slati, kde jsme se zastavili a prošli si naučnou stezku. Dál jsme pokračovali po žluté až na Rokytu, kde je venkovní geologická expozice Národního parku Šumava, která seznamuje s druhy hornin, ze kterých je masiv Šumavy složen. Z Rokyty to již jenom kousek na Antýgl, kde jsme dali malé občerstvení a po cestě podél Vydry proti proudu jsme se vrátili do Modravy. Na tachometru jsem měl 19 km, ale nohy a především sedací část jsme necítil.

V pátek ráno jsme se probudili do pěkného dne. Polojasno, sluníčko často probleskovalo mezi občasnými mráčky. Po snídani jsme vyrazili opět směrem kolem Rybárny a Javoří pily, dál jsme však pokračovali  po Javoří cestě pod Oblíkem  Z Javoří cesty jsme odbočili na Bavorskou cestu a po té jsme vystoupali k Poledníku. Byla to pro mne jedna z nehorších etap, stoupání lesní cestou mě zničilo. Nahoře na Poledníku jsme měli štěstí: rozhledna i občerstvení byly otevřeny a počasí nám přálo, takže jsme viděli až do Alp. Schody nahoru na rozhlednu mě ale dorazily, dolů jsme šel jako vykloubený. Rozhlédli jsme se tedy po krajině, udělali pár fotek a po nezbytném občerstvení jsme po červené nejprve sjeli z kopce a potom OPĚT vystoupali do kopce k Prášilskému jezeru. Poslední úsek se musí pěšky bez kol a měl jsem co dělat, abych k jezeru došel. Ještě, že podél cesty bylo udělané zábradlí z klád. Poté, co jsme se pokochali pohledem na jezerní hladinu, jsme se vrátili ke kolům a dlouhým sjezdem jsme sjeli do Prášil, kde jsme v penzionu u U Michala poobědvali. Výborné jídlo a hlavně velice rychle. Někteří po obědě ještě zamířili naproti do cukrárny, já jsem však sbíral psychické síly na zbytek cesty. Byly jsme tak v polovině, ale podle Vráti nás čekaly již jenom "rovinky" a jenom někde "mírně do kopce". Již jsem věděl, co se pod tím skrývá, tak jsem jen doufal, že to nebude jako na Poledník. Z Prášil jsme jeli po silnici na Srní, cesta docela parádní. Na začátku Srní jsme ze silnice odbočili na modrou a vystoupali ke Vchynicko - tetovskému plavebnímu kanálu a podél něho stále dál. Bylo to sice mírně do kopce, ale bylo to dlouhé. Kolem kanálu jsme dojeli až na Rokytu a odtud stejnou cestou jako včera do Modravy. Myslel jsem, že mě někdo bude muset sundat z kola, jak jsme byl utahaný. Na tachometru 45 km, v terénu moje nejdelší jízda a bolel mě celý člověk, hlavně tříslo. Od Pavči jsem vyfasoval mastičku a pořádná sprcha a večeře to také  vylepšily. Spát jsem ale utekl o hodně dřív, než ostatní.

Sobotní ráno vypadalo opět slibně, téměř žádné mraky a sluníčko svítilo. Snídaně byla vylepšena o párky a u mne ještě o mazání bolavého třísla. Sedací část rovněž jako by odmítala opět si sednout na kolo.Ale nakonec vše překonáno a opět v sedle. Podle Vráti to žádné kopce nebudou, lážo - plážo. Takže hned v Modravě jsme to otočili do kopců. Stoupali jsme 8 km až na Březník, což je samota a bývalá hájovna na soutoku Luzenského a Březnického potoka. Poslední dva kilometry jsme již jeli v mlze a docela to i foukalo. Poslední , velmi prudký usek k budově jsem již nevydýchal a šlapal jsem pěšky. Občerstvení bylo otevřeno (předposlední den, v neděli pro letos končili), dostali jsme poslední letošní točená piva, na Pavču již nezbylo a tak vzala zavděk lahvovým Granátem. Mezitím se mlha odvalila někam dál a když jsme opět nasedali na kola, bylo krásně. Dalším cílem byly prameny Vltavy. Sjeli jsme z Březníku asi 2 km dolů a odbočili opět do kopců. Vrchol nebylo vidět, celé stoupání na Černou horu je dlouhé asi 6 km, poslední třetinu jsem tlačil. Po dosažení vrcholu se sjíždí k pramenům asi 2 km z kopce. U pramenů Vltavy jsme samozřejmě zastavili, nic pod kamenem nepramenilo, ale prameny to byly. Od pramenů Vltavy jsme pak sjížděli do Kvildy, kde jsme v hotelu U krále Šumavy poobědvali. Číšník byl nervóza 1. stupně, nepříjemný jak za socialismu. Ale přežili jsme ho. Někteří opět navštívili nedalekou cukrárnu, já s Hankou a Vráťou jsme se zastavili v místním muzeu. Poté jsme vyrazili domů. Z Kvildy jsme jeli po silnici, opět stoupání, ale snesitelné, a potom již dlouhý sjezd přes Filipovu Huť do Modravy. Za sobotu jsem měl natočeno 33 km a byl jsme docela rád, když jsme kola uložili do Tranzitu. Nezbytná sprcha, chvíli odpočinek a večeře dříve, než předešlé dny. Čekal nás totiž bowling v Klostermannově chatě, která stojí kousek nad naším penzionem. Měli jsme na hodinu zamluveny obě dráhy a také jsme je plně využili. Pak jsme se vrátili do našeho penzionu a věnovali jsme se konzumaci.Spát jsem šel jako první.

V neděli počasí nebylo již tak suprové jako předešlé dny, nicméně jsme po snídani naložili všechny věci a vyrazili na Antýgl. Na parkovišti před Antýglen jsme zaparkovali obě auta a vydali jsme se pěšky podél Hamerského potoka do Horské Kvildy. Bohužel během cesty začalo mrholit a když jsme dorazili do Horské Kvildy, tak již zcela regulérně pršelo. Na Kvildě jsme navštívili řezbáře a jeho prodejní dílnu, a po návštěvě hospody U Honese, kde jsme si dali polévky na zahřátí, jsme se rozhodli, že túru zpět na Antýgl přes Zhůří a Turnerovu chatu odpískáme, protože pršelo vcelku vydatně. I tak, než jsme došli zpět k autům, tak ti, co neměli nepromokavé oblečení, byli durch. Já jsme měl naštěstí jak goretexové boty, tak i pořádnou bundu, tak jsem měl mokré pouze kalhoty, jak mi na ně stékala voda z bundy. Tečka za naším Šumavským putováním byla uplakaná, ale přesto si myslím, že prodloužený víkend to byl více než povedený. Takže snad někdy příště.

Pár fotografii je tady, tentokrát i několik ne mých vlastních.