Pobaltím na kole, 2.8. - 14.8.2006

středa 2.8.

Hlavní akce letošního roku začala tradičně na Pankráci, odkud jsme odjeli v 10,00 hod. směr Brno po dálnici D1. Po cestě jsme ještě nakládali jeden pár v Jihlavě, naše přátele, Marcelu a Zdeňka, ve Velkém Meziříčí a ještě dvě děvčata v Ostravě. To již bylo navečer a mířili jsme k polské hranici. Cesta Polskem je nezáživná, možná pro řidiče je rozptýlením jízda po jejich autostrádě, která se při přiblížení k nějakému sídelnímu celku mění v městskou komunikaci s přechody pro chodce a semafory. Jízda koňských povozů povolena! Naše unavená dálnice je proti tomu autostráda super kvality. Silnice opravdu nejsou silnou stránkou  těchto států. Alespoň jsme spali.

čtvrtek 3.8.

Ráno kolem 8,00 hod. (mezitím jsme si hodinky přetočili o jednu hodinu napřed) jsme dorazili do litevského lázeňského města Druiskininkai, kde naše pobaltská cesta začala. Kemp byl součástí lázeňského areálu, kde byly k dispozici vymoženosti civilizace jako splachovací WC, sprcha i elektřina na dobití mobilů a různých akumulátorů. Po postavení stanů jsme měli první breefing, po něm jsme si zajeli do města vyměnit peníze (jeden LIT je asi 8,50 Kč, měnili jsme však většinou Eura) a po poledni jsme vyrazili na naši první cyklistickou etapu. Hlavní atrakcí bylo muzeum skulptur a artefaktů z doby komunismu v Grutas, kam jsem si sice zaplatil vstup, ale byl jsem touto podívanou natolik zhnusen, že jsem celý areál co nejrychleji prošel a jediným světlým bodem bylo první pobaltské pivo, které sice nebylo nic moc, ale pořád lepší než koukat se na sochy různých masových vrahů. Cestou z muzea jsme jeli lesem po písčitých cestách, navštívili jsme mlýn a park se sbírkou různých vyřezávaných soch, což je v celém Pobaltí oblíbená atrakce. Téměř všechny cykloetapy jsme absolvovali společně s Marcelou a Zdeňkem, manželským párem z Velkého Meziříčí, se kterými jsme byli již vloni v Irsku, a musím jim i touto cestou poděkovat za jejich trpělivost, neboť jsou mnohem lepšími cyklisty než já a Iva a přesto s námi vydrželi jezdit. Po příjezdu do Druiskininkai jsme společně zastavili na jedno v docela pěkné hospody a kolem 18. hodiny jsme se vrátili do kempu a naložili kola na vlek. K večeři byla rajská s knedlíkem, po večeři jsme si vychutnali hygienu a večer jsme strávili v restauraci, kde jsme objevili i Guinesse a jedním malým jsme si zavzpomínali na loňské putování po zeleném ostrově.

pátek 4.8.

Ráno jsme zbourali stan a sbalili věci, v 8,00 byla snídaně a v 9,00 jsme odjížděli nejprve na hrad Trakai a poté do Vilniusu. Bylo pod mrakem, na Trakai jsme dorazili kolem jedenácté hodiny a připojili se tam k nám poslední dva účastníci zájezdu. Cesta k hradu na nábřeží jezera Galvés je lemovaná stánky se suvenýry, především výrobky z jantaru, na které lze narazit na každém kroku. Samotný  hrad byla dříve ruina, ale v Pobaltí je zvykem, že hrady dostavují do předpokládané dřívější podoby. Absolvovali jsme prohlídku hradu, vrátili jsme se přes městečko k autobusu a vyjeli směr hlavní město Litvy - Vilnius. Ještě než jsme vystoupili z autobusu, tak začalo pršet a déšť nás provázel po celou dobu naší návštěvy hlavního města. První cesta vedla na hlavní symbol města - hrad s Gediminovou věží.  Na horu vede i lanovka jako na Petřín, ale my jsme poctivě vyšlapali po kamenné dlažbě za lehkého deště. Z věže je pěkná vyhlídka na město, nasekali jsme pár fotek a hurá na procházku po Vilniusu. Město není nic moc, pár pěkných věcí jsme nafotili, hlavní třídou jsme došli až na radniční náměstí, které je celé rozkopané a tak jsme zapadli do jedné stylové hospody a poobědvali tradiční litevské jídlo - zepelinai. Jsou to jakoby plněné bramborové knedlíky ve tvaru známé vzducholodě a jsou docela dobré. Po obědě jsme si ještě vyměnili znovu nějaké peníze, protože jsme měli v Litvě trávit i poslední dva dny zájezdu. Došli jsme ještě k Bráně Úsvitu, za ní již není nic k vidění, a vydali jsme se na zpáteční cestu na nábřeží řeky Neris, kde na nás čekal autobus. Z Vilniusu jsme se přesunuli do národního parku   Aukškaitia do osady Paluša, kde jsme se utábořili na tábořišti na břehu jezera Lušiai a kde mimo jezera a jednoho přístřešku nebylo vůbec žádné vybavení. Bylo to jediné místo, kde jsme nocovali dvě noci a bylo to opravdu hodně přírodní. Naštěstí pár set metrů byla hospoda a tak večer proběhl v příjemném prostředí.

sobota 5.8.

Děštivé probuzení, po snídani nás čekalo rozhodování, zda vůbec vyrazit na kola. Nakonec jsme se rozhodli, že ano. Vyrazili jsme po silničce kolem jezera a naštěstí asi po necelé hodině přestalo pršet, bylo sice pod mrakem, ale pro ježdění ideální počasí. Po asfaltu jsme jeli směrem na Šakarvu až k odbočce na Ledovou Horu. Na tu jsme vyšli pěšky, led tam samozřejmě nebyl (ale vůhví, jak to tam vypadá v zimě?!) a po nafocení okolí jsme pokračovali na Ginunčiai. Na okraji této osady jsme opět najeli na asfalt a zamířili do včelího (včelařského?)  muzea pod širým nebem. V areálu muzea jsem se na chvíli posadil před jedním domkem a po chvíli mne oslovil správce, který mne pohostil čajem slazeným medem a preclíkem a lámanou ruštinou jsme si povídali. Českých turistů tam není mnoho vidět, byli jsme spíše rarita. Spojuje nás však vzpomínka na neblahou éru Sovětského Svazu a tak jsme si i přes jazykovou bariéru rozuměli. Z muzea jsme opět po písku mířili k Ginučiai, při jednom sjezdu na lesní cestě jsme krásně přeletěl přes řídítka, ale vše bylo v pohodě a ani tělo  a ani kolo nedošlo k žádné újmě. V Guničiai  jsme zastavili v hospodě na oběd, ale vzhledem k tomu, že tam zastavili všichni (bylo nás přes čtyřicet) a většina před námi, nechtěli jsme čekat ve frontě a popojeli jsme k vodnímu mlýnu, kdy byla hospoda také, ale jak se ukázalo, tak pouze nějaké rychlé občerstvení. Dali jsme si pivo a nějaké maso s chlebem na plastovém tácku s plastovým příborem s tím, že lepší jídlo necháme na potom. Z bistra jsme po asfaltu pokračovali do města Ignalina, kde je i atomová elektrárna, ale tu jsme neviděli. Městem jsme projeli, našli krásnou , novou hospodu, dali jsme si zepelinai a na zpáteční cestě jsme v sámošce  koupili lahvičku skotské whisky (opravdu typické pro Litvu :-). Z Ignaliny jsme to do Paluše měli jen kousek a tak jsme ve vesnici ještě nafotili dřevěný kostelík. Po příjezdu do tábora jsem se vykoupal v jezeře a po večeři jsme vyrazili do občerstvovacího zařízení. Bilance dne - 55 km.

neděle 6.8.

Po snídaní jsme zbourali stany a busem vyrazili do Lotyšska do Rigy. Z autobusu jsme vystoupili na nábřeží řeky Daugavy a zamířili do starého města, které je plné kostelů. Prvně jsme si opět museli vyměnit peníze a přestože byla neděle, byly otevřené směnárny na každém rohu. Riga je starobylé křižácké a hanzovní město a historie z ní dýchá na každém kroku. Mimo jiné je i rodištěm světoznámého režiséra Ejzenštejna. Od kostela sv. Jakuba kolem katedrály jsme došli na radniční náměstí, jehož dominantou je kostel sv. Petra, na jehož věž jezdí výtah a tak jsme také vyjeli a nafotili krásný výhled na celou Rigu. Za zmínku stojí ještě Dům Černých Hlav a samotná radnice. Z náměstí jsme se prošli ulicí Kalku Iela na tržnici, kde jsme si dali kafe a pivo v kavárně v domě u Černé Kočky. Bulvárem Brivibas jsme došli k Památníku Svobody, který hlídá čestná stráž a dál až k pravoslavnému kostelu. Cestou se prochází parkem, kterým protéká říčka podél které stojí spousta kaváren, některé jsou i na molu na vodě. Pomalu jsme se vrátili na radniční náměstí, prošli až na nábřeží a po něm jsme již zamířili na místo, kde na nás čekal autobus. Kolem 17.00 jsme odjeli z Rigy a cca za 2 hod. jsme dorazili do Národního parku Gauja, do lyžařského střediska Sigulda. Stany jsme postavili vedle kempu přes silnici, vybavení bylo spartánské - po jednom WC a jedné sprše pro každé pohlaví, takže se tvořily fronty, protože jsme zdaleka nebyli jediní návštěvníci kempu. Jelikož vedle kempu protéká řeka Gauja, volil jsem variantu očisty v řece a byla to paráda. Žádná hospoda v dohledu, tak večer došlo na pár piv koupených od řidičů autobusu.

pondělí 7.8.

Ráno jsme po snídaní (tj. kolem 9. hodiny) vyrazili na kolech, nejprve do prudkého kopce, který byl naštěstí jenom 1 km dlouhý. Po vystoupání jsme projeli Siguldou a zamířili do osady Ligatne. Kousek za Siguldou najednou skončil asfalt a dál pokračovala pouze šotolinová silnice. Nebyla to však šotolina, na jakou jsme zvyklí u nás, byl to spíše písek a místy i docela hluboký, takže všichni co měli treková kola se docela zapotili. Autům však bylo evidentně jedno, zda jedou po asfaltu či po šotolině, rychlost rozhodně nezmírnila a tak jsme se po každém průjezdu auta ocitli v oblaku prachu. Po projetí Ligatne jsme sjeli k řece, přes kterou nás převezl primitivní přívoz bez pohonu. za přívozem jsme pořád pokračovali po šotolině, zastavili jsme na rozcestí, kde byla prodejna potravin. Zde jsme si koupili něco k jídlu a pití, já jsem objevil vynikající klobásy v ceně cca 70 Kč/kg a téměř jsme je s Ivou vykoupili, stejně tak jako pečivo plněné masem. Koupil jsem také dvě lahvičky Rižského balzámu, typické lotyšské kořaly, kterou jsem ale ještě neochutnal. Po krátké pauze na jídlo jsme pokračovali po šotolině ještě asi 5 km, až jsme se opět vrátili na asfalt. Silnice nás dovedla až k hradu Turaida, který, jak je to zde zvykem, byl dostavěn z ruin do současné podoby. Hrad jsme prošli, vylezli na věž, odkud byl pěkný výhled na řeku a okolní lesy a z Turaidy to byl již kousek do našeho kempu. Po příjezdu se nakládala kola, bourali se stany a připravovali jsme se k odjezdu. Ještě jsem se stihl vykoupat v řece a kolem 16,00 jsme vyrazili do Estonska. V Lotyšsku jsme strávili nejméně času, ale bylo to pěkné svezení (opět cca 55 km), i když pro někoho byla šotolina (asi polovina cesty) dosti nepříjemná. V podvečer jsme překročili hranice, ještě na hranicích jsme si vyměnili peníze a po krátké cestě jsme z Via Baltica odbočili do lesů, do kempu u moře. Měli jsme slíbenou sprchu a splachovací WC, ale nic takového se nekonalo, protože dotyčná osoba, která měla zmíněné hygienické vymoženosti na starosti se nekonala. Trochu jsme začali remcat a nutno přiznat, že náš vedoucí zájezdu Petr (byli jsme s ním i v Toskánsku) vše operativně zařídil - paní přijela kolem 22. hodiny (na severu bylo ještě docela pěkně vidět) a tak jsme si mohli vychutnat teplou sprchu, i když za peníze. Zajímavé bylo ještě nabíjení telefonů, neboť zásuvky jsme objevili na sloupu ve výšce asi 3 m, ale český člověk je vynalézavý a nabili jsme. Hospoda nikde nablízku, večer jsme strávili u plechovek.

úterý, 8.8.

Po snídani jsme pokračovali v cestě na sever po Via Baltica, minuli jsme město Pärnu a v městečku Virtsu jsme se  trajektem přepravili na ostrov Muhu, projeli jím a sypanou hrází jsme se dostali na ostrov Saaremma, místo, kam za CCCP nesměli ani Estonci, natož cizinci. Projeli jsme téměř celým ostrovem, minuli jsme hlavní město Kuressaare a odbočili k jezeru Karujärv, na jehož břehu jsme nocovali v kempu opět spartánsky vybaveným, po jednom WC a teplá sprcha za prachy. Po postavení stanů jsme kolem 16,00 vyrazili na kola,  zastavili jsme se ve vesnici Kärla, dokoupili pití a pokračovali směrem k moři k městečku Kihelkonna, kde jsme kameny dlážděnou cestou dojeli až k moři. Cestou jsme se ještě zastavili v jakémsi skanzenu ve vesnici Viki. U moře jsme udělali pár fotek a pokračovali jsme dál po šotolinové cestě, kterou jsme se dostali opět k moři do dalšího zálivu. Pak jsme se již stočili zpět do kempu, přiznám se, že jsem neměl chuť jet tolik km, ale nedalo se nic dělat. Když jsme konečně vyjeli na asfalt, vyhlížel jsem kemp za každou zatáčkou, ale ještě pár km to trvalo. Celkem jich bylo asi 51, dorazili jsme až ve 20,30 hod., když byla večeře již v plném proudu. Hladový jsem si ještě přidal, stihl jsme se vykoupat v jezeře a potom jsem si koupil i teplou sprchu. V kempu byl otevřený kiosek do půlnoci, tak jsme před spaním trochu poseděli.

středa 9.8.

Zbourat stany, sbalit věci, nasnídat a do pedálů! Typické ráno, po snídaní vyrážíme přes Kärlu do Kuressaare navštívit biskupský hrad, který jako jeden zmála se zachoval a nebyl dostavován. Po prohlídce hradu zastavujeme u jedné z kaváren na obligátní osvěžení - dámy kávu a zákusek, pánové pivo. Po občerstvení razíme po silnici směrem k ostrovu Muhu, abychom po několika kilometrech odbočili ke kráteru Kaali. Jedná se o prohlubeň částečně zaplněnou vodou, jenž vznikla před mnoha lety po dopadu meteoritu. Vzhledem k tomu, že jsme měli najeto již přes 50 km, měl jsem za to, že jsem splnil svoji normu a jelikož jsem již nemusel, zůstal jsme spolu s několika dalšími odpadlíky v Kaali, kde nás měl vyzvednout autobus. Ostatní pokračovali dalších cca 20 km k větrným mlýnům v Angla. Já jsme si dal v restauraci oběd, nádherné grilované maso s oblohou, a pivečko,  spokojený navýsost. Autobus přijel dle časového plánu, naložili jsme kola a pokračovali do Angle, kde jsme naložili kola zbytku výpravy. Již všichni jsme se pak vrátili zpět na pevninu přes ostrov Muhu a přívozem do Virtsu, odkud jsme pokračovali do Tallinnu, kam jsme dorazili kolem 20.00 hod. Kemp byl v Tallinnu v parku pod televizní věží, k dispozici byly splachovací WC i teplá sprcha zdarma. Po večeři jsme vyrazili do motorkářské hospody, která byla hned vedle kempu, žádní motorkáři tam nebyli, ale měli tam stát starou motorku Jawa a na zdi visel plakát vydaný k 70. výročí motorek Jawa. Dalo se tam koupit i české lahvové pivo - měli Plzeň a Gambrinus.my jsme se spokojili s estonským točeným. V noci se nám pak nad hlavami rozezněl táborový alarm a houkal bezdůvodně tak dlouho, až ho náš kuchař Jindra umlčel sekyrou - vedení kempu to chápalo, protože vypnutí mělo být prací obsluhy, ale někdo zaspal a nic jsme neplatili.

čtvrtek 10.8.

Po snídani klasika - sbalit stany a vše ostatní a tradá do Tallinnu. Přiznám se, že Tallinn se mi líbil nejvíce, má krásně zachované Staré město - Vanalinn, nad kterým se tyčí pevnost Toompea. Hned dopoledne jsme vystoupali na věž kostela sv. Olafa, kde je možnost ve výšce kolem 60 m vylézt ven na střechu věže (špička věže je ještě dalších 60 m vysoká) a já, s hrůzou v očích, jsem se pomalu šoural kolem dokola, abych nafotil to nádherné panorama. Musel jsem vynaložit značné úsilí, neboť se bojím výšek, ale pro ty fotky to stálo za to. Po sestupu z věže jsme prošli Velkou mořskou bránou , která má dvě věže, z nichž ta větší se jmenuje Tlustá Margarety, má zdi tlusté 4 m a uvnitř je Estonské muzeum mořeplavby. Od Tlusté Margarety jsme šli po hlavní ulici Starého města Pick tänev ústící na náměstí Raekoja plats. Všude samé středověké domy, opravdu pěkná podívaná. V informačním středisku jsme si vzali mapky, prošli si pár uliček kolem náměstí a vrátili jsme se na Pick, kde jsme lehce poobědvali.Po obědě jsme zamířili nahoru na pevnost Toompea, jejíž dominantou je ruská pravoslavná katedrála Alexandra Něvského. Při focení katedrály jsem se ostatním ztratil a tak jsem prohlídku Tallinnu dokončil sám. Ještě jsme nafotil věž Kiek in de Kök (Koukni se do kuchyně) a pak jsem sešel z Toompey dolů a vydal se pomalu k autobusu, který stál na autobusovém nádraží vedle vlakového. Tam jsme se také všichni včas sešli a v 16,00 hod jsme se vydali do nejsevernějšího místa našeho pobytu, do národního parku Lahemaa. Po cestě jsme se ještě zastavili u vodopádů Jägala, které však neměli příliš mnoho vody a navečer jsme dorazili do Käsmu, kde končila silnice a kemp byl na zahradě soukromého domu. K dispozici byly suché, ale čisté záchody, za peníze i sprcha, v malé kuchyňce byly zásuvky na dobíjení. Volil jsem koupel v moři spojenou s návštěvou bludných balvanů, zanesených sem ze Švédska ledovcem. Večer mi bylo docela zima, poprvé za celou cestu jsem si oblékl dlouhé kalhoty a mikinu a v noci jsem si několikrát nabaloval další vrstvy oblečení.

pátek 11.8.

Poslední estonský den jsme začali na kole, z Käsmu jsme zamířili na Vösu, dále po pobřeží do vesnice Altja kde byla  krásná stylová hospoda, ve které jsme se osvěžili jedním kouskem. Pokračovali jsme směrem do vnitrozemí na Vihulu, zpět k pobřeží do Vainupea, Eisma a končili jsme ve vesnici Karepa před obchodem. V Karepě ústí do moře říčka a tam jsem si zajel se umýt a vykoupat, v řece byla přece jen o poznání teplejší voda. Autobus dorazil včas, přestože měl po cestě nějakou kolizi, kuchař Jindra nás pohostil neplánovanou večeří a po ní jsme vyrazili na noční přejezd zpět do Litvy. Než jsme najeli na hlavní silnici, zastavili jsme na místě, kde zastavují všechny české zájezdy a za údivu jak místních, tak i všech ostatních se hromadně či jednotlivě fotí před tabulí s názvem města. To město je sídlem veliké cementárny, pošmourného vzhledu, ale pro Čechy (a i pro Slováky) má přitažlivost jen a pouze jeho název - Kunda. Věrni tradici jsme se celý zájezd před značkou s názvem města vyfotili a vyrazili na noční pouť. Z Kundy jsme zamířili do Pärnu, po překročení hranic do Lotyšska jsme podél pobřeží dojeli v nočních hodinách do Rigy a z ní do Litevského města Šiauliai, v jehož blízkosti se nachází Hora Křížů, posvátné poutní místo Litevců, na kterém je umístěno několik desítek tisíc křížů všech možných velikostí. Místo bylo vyhlášené již za sovětské okupace, sověti jej několikrát zlikvidovali, ale vždy již do druhého dne se objevili nové kříže, Některé jsou vysoké i dva metry, jiné pouze několik centimetrů. Horu Křížů jsme navštívili za úsvitu kolem šesté hodiny ranní, což její posvátnost ještě dokreslovalo.

sobota 12.8.

Od Hory Křížů  jsme jeli do města Palanga, což je vyhlášené přímořské letovisko. Jako na potvoru počasí nebylo nic moc, občas i sprchlo, ale nic tragického. Mimo pláže a s tím spojené promenády plné restaurací, stánků a kolotočů je Palanga známa  muzeem jantaru, které však bylo ještě zavřeno a jelikož jsme v 11,00 odjížděli, tak jsme ho nestihli. Koupili jsme několik suvenýrů z jantaru, něco k jídlu na oběd a spěchali jsme k autobusu. Naším dalším cílem byl přístav Klaipeda, kde jsme se přeplavili krátkým přívozem na Kurskou kosu, zvláštní pruh země tvořící úzký(max. 4 km široký) a dlouhý(97 km) poloostrov, jehož jižní polovina patří Rusku.Vzhled ostrova je proměnlivý, jsou na něm až 50 m vysoké duny, které již zlikvidovaly několik vesnic.  Hned na začátku je ve vesnici Smyltyné Námořní muzeum a delfinárium. Tam jsme po přistání zamířili, jenomže ještě během fronty na lístky oznámili, že delfinárium je pro dnešek vyprodáno a tak jsme navštívili pouze muzeum. nakonec jsme usoudili, že bychom to stejně nestihli. Muzeum bylo nádherné, ve venkovních bazénech přilehlých ke kruhové budově muzea plavali tučňáci, tuleni, mroži a jiní podobní mořští živočichové. Uvnitř budovy pak byla expozice jak mořské fauny se spoustou ryb a jiných potvor, tak i mořské flory. Venku v bývalých sklepeních pak byly expozice týkající se námořnictví a vojenství, neboť muzeum se rozkládá v bývalé pevnosti. Bohužel během prohlídky začalo pršet a to nám poněkud zkomplikovalo cestu do kempu. Náš autobus musel, poté co nás vysadil u muzea,  pokračovat do kempu, aby nepřekročil povolenou dobu jízdy a my jsme se museli dostat do kempu, vzdáleného 50 km, místní dopravou. Zastávky autobusů byly od muzea skoro 2 km a já jako snad jediný jsme neměl žádnou bundu, pouze tričko- než jsem došel k zastávce, byl jsem durch. Vedoucí první část poslal dvěma taxíky (po 10 lidech v autě, byly VW Transportery), zbytek nás jel normálním linkovým autobuse. Během hodinové cesty jsem jakž takž oschl, ale když jsme dorazili do Nidy, nejjižnější litevské obce na Kurské Kose, museli jsme do kempu jít v dešti opět cca 2 km, a to mi již tuhl úsměv. Nakonec jsme dorazili, kemp byl špičkově vybaven tak, jak je v Evropě standard, převlékl jsem se do suchého, večeře byla již uvařena, po večeři teplá sprcha a na dobrou poslední noc pár piv čepovaných do kelímku.Sešla se nás partička pod přístřeškem, někdo s vlastní flaškou, někdo s pivem, nálada byla dobrá, až nás chodili někteří nervózové tišit. Tak jsme šli vychutnat poslední kempovou noc.

neděle 13.8.

Nadešel poslední cyklistický den naší pobaltské anabáze, naštěstí již nepršelo a během dopoledne začalo i krásně svítit sluníčko. Po snídaní jsme zajeli do Nidy, Iva nakoupila ještě nějaké suvenýry a pak jsme vyrazili na cyklostezku, která vedla zpočátku podél moře a poté lesem. Dorazili jsme až do vesnice Purvyné, kde jsme si dali kafe a pivo a otočili jsme to zpět do Nidy. Šlapal jsme po rovince na plné pecky a kousek před Nidou se mi sváteční cyklistka nevyhnula, tvrdošíjně setrvala v protisměru a byl z toho čelní náraz. Naštěstí bez zranění, pouze jsem urazil cyklocomputer, pohnuly se mi řídítka a měl jsme odřený prst. Naštěstí byli všude cizinci, takže mým nadávkám nikdo nerozuměl. V Nidě jsme ještě nakoupili jídlo na cestu, po cestě do kempu jsme se zastavili na kopci nad kempem podívat se na největší dunu a ve 14,00 hod. jsme začali nakládat kola do přívěsu. Stany jsme zbourali již ráno, stihli jsme se ještě vysprchovat a kolem 15,00 hod. jsme vyrazili na cestu domů. Projeli jsme Kurskou kosu na sever, přívoz nás převezl do Klaipedy odkud jsme zamířili do Kaunasu, druhého největšího města Litvy. Posledním větším městem v Litvě, kterým jsme projížděli bylo Mirijampole a pak již polské hranice a únavná cesta Polskem. Hranice do Čech jsme překročili v ranních hodinách, první dvě členky výpravy jsme vyložili v Havířově, po poledni jsme se ve Velkém Meziříčí rozloučili s Marcelou a Zdeňkem, v Jihlavě vystoupili další a my jsme na Pankrác dorazili ve zdraví krátce po 15,00 hod. Bylo to cestování  nesmírně zajímavé se spoustou zážitků a dojmů a již teď se těšíme, co přinese příští rok. Fotek jsem nadělal přes 500, tady je výběr alespoň několika nejhezčích.