31.12.2008
Všem členům i příznivcům našeho sportovního klubu přeji příjemné prožití vánočních svátků a vše nejlepší v novém roce.
M. Fišer - předseda SK Trifid Ústí
24.10. - 28.10.
Francouzská riviéra
Pravděpodobně poslední letošní cestování byla návštěva francouzské riviéry. Putování se Svobodnou cestou započalo v České Lípě v pátek 24.10.2008 v 10.00, kdy jsme busem vyrazili směr Praha. Na Černém mostě jsme pak nabrali další účastníky, potom ještě v Berouně a nakonec v Plzni nastoupila průvodkyně Zuzana. Následovala obligátní stravovací zastávka na poslední pumpě v Rozvadově a pak již SRN – přes Regensburg, kolem Mnichova do Rakouska na Innsbruck a nahoru na Brenner. Přejezd do Itálie, ale to již byla dávno tma a já pomalu usínal. Po trase Verona – Genova jsme sjeli k moři a podél pobřeží jsme ve Ventimiglii vjeli do Francie. Naším prvním cílem bylo Nice, ale protože jsme cestu absolvovali ve svižném tempu, byli jsme ve Francii téměř o dvě hodiny dříve a tak jsme spali v autobuse na parkovišti. Kolem půl osmé jsme se trochu zkulturnili a vyrazili na posledních pár kilometrů do Nice. Autobus nás po osmé vyložil na křižovatce Promenade des Anglais s Tunnel du Paillon naproti replice starého kolotoče, zpět do busu jsme směli až po povinné devítihodinové pauze. Pokračovali jsme pěšky kousek ve směru, kterým jsme přijeli až na náměstí Place Masena, ze kterého jsme zamířili do starého města. Po chvíli jsme došli do Cours Saleya, kde se konají trhy. Spousty zeleniny, ovoce, květin, potravin a koření všeho druhu, docela pěkné. Tržnicí jsme prošli a pokračovali uličkami starého města ke katedrále. Od ní jsme pak zamířili na Colline du Chateau (Zámecký pahorek), který se vypíná nad městem. Původně jsme předpokládali, že nahoru pojedeme výtahem, ale ten ještě nejezdil a tak jsme nahoru vyšlapali po svých. Cestou jsem pořizoval fotky Nice z nadhledu a fotky samotného pahorku a jeho zajímavostí. Když jsme se dost nakochali, sešli jsme opět dolů, zase přes tržnici a kolem Opery na místo našeho ranního výstupu z autobusu. Iva se na tržnici ztratila a přestože jsme se zbytkem zájezdu opravdu courali, tak nás již nedostihla. Vzhledem k tomu, že v Nice již byla, jsem předpokládal, že nezmizela navždy. Pokračoval jsem s průvodkyní kolem nejlepšího hotelu Negresco do infocentra, kde jsem se vybavil mapkou a poté se většina účastníků rozešla po individuálním programu. Já zamířil zpět na tržnici pokusit se najít Ivu, ale nikde jsme ji neviděl a tak jsem se vrátil na Promenáde des Anglaise a pomalu se šoural směrem k letišti. Zhruba na úrovni Florida Beach jsem přešel přes vozovku na nábřeží a otočil se na zpáteční cestu. Poseděl jsem na lavičce a chvilku podřimoval a po jedné hodině jsem vyrazil na další rekognoskaci terénu. Bulvárem Gambetta jsem to střihnul směrem k nádraží SNCF, kolem kterého byla spousta fast-foodových restaurací. Nakonec to vyhrálo osvědčené KFC a tři kousky kuřete s hranolky. Ale to jsme již byl na Avenue Jean Médecine, což je široká třída plná obchodů po které jezdí tramvaj. Postupně jsem se zastavil v centru Nicotoile a poté ještě v Galerie LaFayette, ale to již avenue vyústila na náměstí Place Masséna, kde jsem opět poseděl na kamenné lavici a sledoval crkot – nejprve různí streetoví akrobaté a poté přímo na mou lavici usedla pouliční hráčka na harfu. Když už toho bylo dost, došel jsme opět na místo našeho ranního výsadku z autobusu (a opětovného srazu navečer), přešel jsem Promenade des Anglais a na pláži objevil Ivu po kotníky ve vodě spolu s nějakými spolucestujícími z našeho zájezdu. Vyfotil jsem pár snímků a vrátil se na Tunnel du Paillon, kde jsem si za rohem v prázdné veliké restauraci dal za 5 € Guinesse, ale byl poněkud nakyslý a tak jsem již druhého neriskoval a čas zbývající do odjezdu autobusu jsem strávil na lavičce v parku, ze které jsem viděl na místo odjezdu a přetrpěl potřebný čas. Strávit devět hodin v Nice není nic, co bych si chtěl ještě někdy zopakovat.
Autobus dorazil načas, nastoupili jsme všichni a vyrazili podél pobřeží do Cannes. Minuli jsme Antibes a do Cannes jsme dojeli již za tmy. Prošli jsme společně platanovým parkem, kolem přístavu a zpět ke kongresovému paláci. Kongresový palác, ve kterém se uskutečňují světoznámé filmové festivaly, byl téměř celý obklopen zábranami, protože se v něm chystala nějaká akce, tak jsme mohli pořídit pouze z dálky snímky schodiště (bez červeného koberce) a viděli jsme jen některé dlaně filmových celebrit otisknuté do betonu. Jinak nic moc, nechtěl bych tu trávit léto, když celé Azurové pobřeží praská ve švech.
Po zhruba hodině strávené ve večerním Cannes jsme vyrazili konečně do hotelu. Čekalo nás zhruba 40 km do městečka Frejus, na jehož okraji jsme měli mít na dva dny azyl ve známé Formuli 1. Řidiči jeli podle navigace a ve chvíli, kdy jsme měli zastavit před hotelem, jsme se nacházeli na okresní opuštěné silnici, všude okolo tma. Někde se stala chyba, došlo k přeprogramování GPS a jelo se dále. Po několika dotazech v ještě otevřených restauracích jsme se nakonec před 22. hodinou přece jenom dostali k našemu ubytovacímu zařízení a po rozdání dveřních kódů byl rozchod na pokoje a noční klid.
Snídaně v neděli byla až od půl deváté, protože jsme přijeli pozdě a před námi měl snídat jiný český autobus se studenty, ti si však hlavu s časy příliš nelámali a tak byl ráno v jídelně zmatek, ale na to jsme již ve Formuli 1 zvyklí. Po snídani jsme vyrazili do hor, při projíždění vesnickými silničkami museli řidiči vynaložit veškerý svůj um, místy to bylo opravdu krkolomné, ale vždy bezpečné. Nejprve jsme zamířili do městečka Castellane, kde začínalo naše putování Verdonským kaňonem. V městečku jsme strávili asi hodinu, někteří si dali výšlap na skálu nad městem, kde byla kaplička, jiní, včetně nás, se věnovali okolí a samotnému městečku. Když jsme vše nafotili, nasedli jsme a pokračovali dál po levém břehu kaňonu až k jezeru La Croix. Cestou jsme několikrát zastavili na focení, podívaná to je více než úchvatná a jestliže jsem předchozí den návštěvu v Nice přetrpěl, pak necelý den na prohlídku Verdonského kaňonu je málo. Záživné bylo Bungee Jumping na mostě Pont de l'Artuby. Spoustu fotek jsem pořizoval z okna autobusu přes sklo a pouze některé jsou použitelné na koukání. Myslím, že týden v kaňonu by byl tak akorát. Od jezera jsme zamířili do městečka Moustiers-Sainte-Marie, které jsme si celé prošli, nafotili a koupili nějaké suvenýry. Mezi skalami nad městem je natažen řetěz a na něm žlutá hvězda, celé městečko je jako z pohádky. Kolem páté odpoledne jsme pak vyrazili zpět k pobřeží, kam jsme dorazili již za tmy. První zastávkou bylo večerní Saint Tropez, nijak mne to nenadchlo, poměrně nepořádek a slavná četnická stanice je omšelá zanedbaná budova. Ze Saint Tropez jsme ještě zamířili do Port Grimaud, městečku připomínající svými kanály Benátky. Vzhledem k večerní hodině byl všude klid, jeden majitel jachty se rozčílil, když jsme přešli kolem po nábřeží, v končící restauraci jsme si dali s průvodkyní láhev vína a poté již tradá na hotel.
V pondělí ráno jsme po snídani již opět se všemi věcmi nasedli do autobusu a vyrazili nejprve na nákup suvenýrů. Zastavili jsme u velkého Carefouru, kde jsme s pomocí paní průvodkyně nakoupili vína, sýry a čokolády. Po nákupu jsme vyrazili nejprve po dálnici a poté po pobřeží přes Nice do městečka Eze, kde byla naplánována návštěva parfumerie. Bohužel jsme za Nice netrefili správný corniche, což je silnice ve skálách nad mořem v několika patrech, jeli jsme v nízkém cornichi a museli jsme se vracet téměř až do Nice abychom najeli na správnou silnici, protože spojení mezi jednotlivými „patry“ silnic není pro autobus možné. Nakonec jsme se trefili a do Eze dorazili, parfumerie není zrovna mým šálkem kávy, ale absolvoval jsem krátkou prohlídku výroby (voňavky vznikají destilací květů!) a přetrpěl jsem i nabízení a kupování parfémů za výhodnou cenu. Po ukojení čichačských potřeb jsme pokračovali v cestě do Monaca, kam jsme bez problémů dorazili, zaparkovali na devět hodin v podzemním parkovišti a jali jsme se zabíjet čas prohlídkou města. Nejprve jsme s paní průvodkyní prošli kolem Oceánografického muzea a přes zahrady jsme došli ke knížecímu paláci a uličkami zpět k muzeu, které jsme rovněž navštívili. Nejzajímavější je samozřejmě akvárium, fotit se smí, ale bez použití blesku. V šest hodin muzeum zavírá a tak jsme se(skupinka asi 20 lidí) vydali na cestu vlakem do Mentonu, městečku kousek od Monaca. Koupili jsme si lístky v automatu, první vlak nám ujel, protože jsme byli na špatném nástupišti, naštěstí jel za dvacet minut další a tím jsme dojeli do Mentonu. Již dávno byla tma, město bylo liduprázdné, došli jsme k nábřeží a našli jsme si restauraci, kde jsme povečeřeli. Kolem desáté jsme odjeli zpět do Monaca, od nádraží jsme se vydali do přístavu (La Condamine), kde je spousta kolotočů a od přístavu nahoru do Monte Carla, kde se nachází kasino. Prošli jsme se kolem kasina, hotelu Paris a pomalu byl čas na návrat k autobusu. Před půlnocí jsme pak vyrazili na zpáteční cestu, která probíhala bez problémů s pravidelnými zastávkami, v Čechách jsme postupně vykládali lidi a do České Lípy jsme dorazili před pátou hodinou odpoledne. První, co jsme z oken autobusu spatřili, byla botička na našem autě, takže o zábavu bylo postaráno i proto, že na okně nebyl nalepen obligátní papír s oznámením o obutí a telefonním číslem a tak jsme nevěděli kam volat. Naštěstí vypomohli řidiči autobusu, městská policie dorazila rychle, byli slušní – stálo to jen 200 Kč. Pak jsme šli naložit věci z autobusu a náhle jsme zjistili, že naše taška z Carefouru, plná sýrů, kafe a čokolád nám byla vyměněna za stejnou tašku, ale se zhruba čtvrtinovým obsahem. Nikdo se již k záměně nepřiznal, takže závěr jinak docela pěkného výletu byl poněkud rozpačitý. Tak snad to bude příště lepší.
Fotky jsou pořízeny novým fotoaparátem Nikon Coolpix P6000, který má možnost přiražení souřadnic GPS.
19.9. - 21.9.
Žďárské Vrchy
Podzimní cyklistika nás tentokrát zavedla na Vysočinu, a to do obce Vříšť, která se nachází mezi Sněžným a Kuklíkem. Bylo to dáno požadavkem najít ubytování pro více jak 10 lidí. Nakonec Petr nalezl přes internet odpovídající chalupu pro 14 lidí a tím bylo o místu rozhodnuto. Bohužel většina předpokládaných účastníku na poslední chvíli odřekla a tak jsme v pátek v 6,00 hod z Ústí vyjeli pouze ve čtyřech - Pavča, Péťa, Petr a já a kolem 10.00 jsme se před chalupou setkali s českobudějovickou částí - s Hankou, Vráťou a Pavlem, řečeným čápem. Zatopili jsme dřevem v kuchyni v kachlových kamnech a rozebrali jsme si pokoje (my jsme si s Pavlem opět zbyli). Pavel v patře vybral ten nejmenší, který se nejlépe vytopí a v rámci úspor vypnul topení (přímotop). Tak jsem ho ještě před odchodem pro jistotu zapnul, abych neumrznul. Já mu dám, vojákovi frontovýmu!
Po nezbytných uvítacích přípitcích jsme ihned vyrazili na kola, protože to byl přece účel naší cesty. Vráťa měl jako vždy připraveny trasy, tak jsme se vydali po silnici směrem na Kuklík, kterým jsme projeli a kousek za Kuklíkem jsme zabočili doprava na Kadov. Tady jsme nabourali Vráťův plán, protože jsme spontánně zamířili do pensionu Klokočí, kde jsme poobědvali. Po naplnění břichů jsme se rozhodli, že vzhledem k hnusnému počasí se co nejrychleji přesuneme k našemu dočasnému domovu a stejnou cestou jsme se vrátili do Vříště. Než jsme odbočili z hlavní silnice, tak jsme ještě navštívili restauraci vedle hlavní silnice před odbočkou k naší chalupě, kde se topilo v kamnech, pivo měli dobré a i něco k snědku se našlo. Péťa si hrál v malém dětském koutku vedle kamen a všichni byli spokojeni. Pavel objednal na druhý den na večer stůl a zároveň tatarák a topinky. Napojeni a najedeni jsme se kolem šesté odebrali na naši chalupu, abychom pokračovali v topení v kamnech. Já jsem si šel trochu narovnat záda a bohužel jsem se probral až druhý den ráno, takže o tom, co se dělo večer nemohu referovat, jediný důkaz nepravostí byla prázdná láhev irské whisky, kterou jsem koupil cestou na Vysočinu ve Žďáru nad Sázavou a kterou jsem tím pádem ani pořádně neochutnal. No snad příště, budiž jim to dopřáno.
V sobotu ráno bylo počasí ještě hnusnější než v pátek den a tak jsme se rozhodli prozatím nejet nikam na kolech, ale vydat se na pěší výlet do Sněžného, kde bychom se i naobědvali. Nežli nastala doba vhodná k odchodu, věnovali jsme se ochutnávce piva dopraveného z Českých Budějovic a hraní si s Péťou. Ve vhodný čas jsme potom vyrazili do Sněžného, cesta nám trvala asi 20 minut, hotel Záložna právě otvíral, ale bohužel zároveň s námi se do jídelny hotelu naskládal snad celý autobus důchodců-turistů, takže na jídlo jsme čekali asi hodinu a půl, naštěstí jsme nikam nespěchali a tak nám to, i vzhledem k dostatečnému přísunu tekutin, příliš nevadilo. Zpáteční cestu jsme zkoušeli si zkrátit přes pole a luka, ale mnoho jsme si nepomohli, pouze jsem měl promočené boty. Naštěstí jsem si je mohl po návratu dát uschnout na topení-žebříček a na večer již byly suché. Narovnávání zad tentokrát proběhlo v řádném čase a tak jsme kolem šesté vyrazili do restaurace u hlavní silnice, kde jsme usedli k námi reservovanému stolu a pochvíli jsme se jali konzumovat Pavlem objednaný tatarák. Během večera ještě dorazil Martin, který byl v Brně odvézt Jakuba a cestou zpět si zajel k nám na večeři. Najedl se, chvíli poseděl a potom odjel do Ústí. Malý Péťa se opět pilně věnoval všem možným hračkám, které byli k dispozici, naopak Pavel nebyl z různých maňásků příliš nadšený, i když jsem se snažil mu je nějakým přijatelným způsobem přiblížit - stejně je pořád schovával. Když se čas naplnil, odebrali jsme se domů do chalupy, kde jsme ještě chvíli poseděli, ochutnali trochu ze sudu aj z lahví a šli jsme spát.
Nedělní ráno bylo počasí pro změnu opět hnusné, tak se dopoledne neslo v duchu odjezdu domů. Řidiči (Petr a Pavel) měli s pivečkem vyloveno a tak jsme situaci zachraňovali já s Vráťou a trochu jsme zapracovali na vyprázdnění sudu, aby ho neměli cestou do Budějovic moc těžký. Přesto ale úplně prázdný nebyl a předpokládám, že ho odpoledne Vráťa s Pavlem dorazili. Kolem jedenácté dorazil majitel, provedl se odpočet elektřiny, doplatily se požadované peníze a my jsme vyrazili – jeli jsme opět do Kadova do penzionu Klokočí, kde jsme se naobědvali a poté již zamířili k domovu. Cesta byla bez problémů a před půl pátou mě Petr vysypal doma. Sice jsme toho tentokrát mnoho nenajezdili, ale byl to příjemně strávený víkend. Teď jenom těšit se na jarní cyklo.
Vzhledem k tomu, že jsem tentokrát neudělal ani jednu fotku, je autorem pořízené fotodokumentace Pavča. Děkuji jí za to.
12.7. - 26.7.
Podél pobřeží jižní Anglie - zájezd je opět na samostatných stránkách
12.6. - 15.6.
Cílem našich cyklotoulek byla opětovně jižní Morava, kterou jsme již navštívili před třemi roky. Tentokrát jsme byli ubytováni v obci Hrušky, hned na začátku obce v ulici u hřiště ve vinném sklepě Ladi Vyroubalíka. Na rozdíl od předchozího pobytu bylo ubytování opravdu komfortní včetně polopenze, což byla vydatná domácí strava a vína co hrdlo ráčí. K dispozici byl i venkovní bazén s vyhřívanou vodou, který byl hojně využíván a i já jsem jednou neodolal. Vyrazili jsme již ve čtvrtek brzy ráno, abychom projeli Prahou ještě před ranní špičkou, což se i podařilo. Po cestě jsme párkrát zastavili na čůrání a nákup osvěžujících nápojů a kolem půl jedenácté jsme byli na místě. Vráťa s Hankou a Pavlem dorazili necelou půlhodinku před námi a protože byl příjezd domluven až na 11, občerstvili jsme se v restauraci u hřiště a seznámili jsme se při tom s několika místními žíznivci. Jakmile nás Laďa ubytoval, vyrazili jsme na oběd do motorestu U Husara, který stojí u hlavní silnice u odbočky na Hrušky. Jídlo ušlo, pivo také a pak již na naši první trasu. Projeli jsme obcí Hrušky směrem na Moravskou Novou Ves, kde jsme se s Pavlem, jakožto kmeti, vydali napřed, neboť ostatní čekali na Michala. Stočili jsme se směre k řece Moravě, ke které jsme dojeli a podél ní jsme jeli štěrkovou cestou až k odbočce na Tvrdonice, kde jsme opustili břeh řeky a kolmo na něj jeli do Tvrdonic. Z Tvrdonic jsme to vzali na Kostice ve kterých jsme odbočili na Břeclav, projeli kousek Břeclaví a protože jsme nedávali pozor, minuli jsme odbočku na vinařskou stezku z Břeclavi do Hrušek a jeli jsme až k motorestu U Husára po hlavní. Žádná radost, alespoň to bylo nejkratší. V motorestu jsme si dali pivko a tradá domů. Najeli jsme asi 39 km, ostatní dojeli chvíli po nás. K večeři bylo kuře s bramborem, večer jsme měli k vínu ještě obložené mísy, ale po té spoustě piv a vína jsem raději volil spánek v očekávání příštího dne.
V pátek ráno byla k snídani moravská klobása a v půl desáté jsme vyrazili směr Lednice. Vzali jsme to na Prušánky, mezi poli na Moravský Žižkov, kde byla první občerstvovací zastávka v poměrně nové hospodě u rybníka. Po hrázi rybníka jsme pak pokračovali na Velké Bílovice a Podivín. Kousek za Podivínem jsme sjeli ze silnice do přírody, ale nebyla to ta nejsprávnější cesta, kousek jsme si zajeli, než jsme nabrali správný kurz na Lednici. Nakonec jsme se napojili na stezky v Přírodním parku Niva Dyje, minuli jsme Janův Hrad a dorazili do Lednice, kde na nás čekala již Pavla s Hankou a s kočárkem s malým Péťou, kteří přijeli vlakem. V hospodě na náměstí měli plno, tak jsme poodjeli kousek dál, naobědvali jsme se, většina si šla prohlížet lednický zámek, ale my s Pavlem vzhledem k tomu, že jsme ho již viděli jsme dali ještě jedno v bistru u silnice. jelikož bylo docela chladno, dal si Pavel grog na zahřátí. P\k jsme se setkali s ostatními a společně vyrazili na cestu k domovu. Po stezkách jsme dojeli až na kraj Břeclavi, do které jsme vjeli u zimního stadionu, což je hned vedle kempu, kde jsme byli před třemi lety. Projeli jsme Břeclaví, našli jsme odbočku na vinařskou stezku, po které jsme dojeli až do Hrušek. Sečteno podtrženo 38 km, žádná sláva, ale docela pěkné. K večeří jsme měli gulášek, po večeři opět vína co hrdlo ráčí a obložené mísy. Spát šel tentokrát první Pavel, ale dlouho jsme ho v tom nenechal a šel jsme držet basu.
Snídaně v sobotu v 8,30, odjezd v 9,30. Jeli jsme stejnou cestou, kterou jsme odpoledne přijeli, tzn. po vinařské do Břeclavi, k zimnímu stadionu, kde jsme dali jedno na žízeň, po stezce lesem až k odbočce na Valtice, po vyjetí z lesa alejí až k hlavní silnici na Lednici, kousek po ní a zastávka u Lednického rybníka na Cyklo Terase na občerstvení. Petr vezl malého Péťu na sedačce za sebou. Od kempů jsme s Pavlem a Vráťou vyrazili pomalu napřed po cestě kolem Lednického rybníka jsme podjeli Apollonův chrám, na vyhlídce u rybníka jsme se vyfotili a zhruba u Prostředního rybníka jsme vyjeli kousek do kopečka. U Tří Grácií jsme ještě udělali pár fotek, na rozcestí nás minul kočár se svatbou a my jsme se nejkratší cestou tj. Ladenskou álejí vydali směrem na Valtice. Na náměstí u kašny již čekala Pavla s Hankou, nafotil jsem svatbu plnou amerických bouráků, dorazili ostatní a jeli jsme se naobědvat do hospody Na Hradbách, kde jsme jedli již při poslední návštěvě. Bohužel všechno trvalo neskutečnou dobu, snad dvě hodiny. Domů jsme jeli sami s Pavlem, vzali jsme to opět Ladenskou alejí a pořád rovně, až jsme se dostali k silnici na ldenici do bodu, kde jsme na ní vyjížděli dopoledne. Kousek Valtickou alejí a pak již lesem naučnou stezkou Lužní les k zimnímu stadionu v Břeclavi, kde bylo již obligátní občerstvení. Při popíjení jsme pozorovali opékání prasete a raději jsme pokračovali dál. Kousek jsme se vrátili ke kanálu Dyje, Pavel chtěl vyzkoušet jednu stezku a tak jsme se po ní vydali, ale dlouho nám to nevydrželo a vyli jsme ve městě a nezbylo nám, než projet Břeclaví a dál již obligátní vinařskou stezkou do Hrušek. Tentokrát to dělalo skoro 52 km a bylo to tak akorát. Jelikož jsme byli doma první, po vysprchování jsme vyzkoušeli bazén - s pivánkem po ruce to byla nádhera. K večeři bylo vepřo, knedlo a zelo, ještě teď z toho funím. Poté spousta vína a obložené mísy. Laďa nás provedl sklepem, novým domkem na druhé straně parcely a byl to opět povedený večer.
V neděli ráno jsme se po snídani vydali na krátkou procházku po Hruškách, nakoupili jsme od Laďi víno a zeleninu a kolem 11 jsme vyrazili k domovu. na oběd jsme se zastavili ve Velké Bíteši jako před třemi roky. Tentokrát tam Karel Gott nebyl, ale chutnalo nám i bez toho. Domu jsme dorazili odpoledne všichni v pohodě a můžeme se těšit na podzim na další etapu cyklotoulek.
Tady je několik fotek z této krásné výpravy
1.3. - 8.3.
Zimní lyžařské soustředění již v tradiční sestavě jsme i tentokrát strávili v Itálii a to opětovně na Kronplatzu. Bydleli jsme znovu v Riscione, pár metrů od domu, ve kterém jsme byli vloni. Počasí nebylo tak vstřícné, jako v předešlém roce, cesta do Itálie byla poměrně krušná, neboť Evropu ovládala vichřice Emma, která nás provázela celou cestu Německem i Rakouskem. Silné poryvy větru, prudký déšť, bouřka, kroupy, sníh - to vše nás doprovázelo až zhruba do Brenneru, v Itálii již bylo počasí v pohodě. V neděli jsme vyrazili na lyže v poledne, sluníčko svítilo a sníh těžkl. To samé bylo i v pondělí, kdy jsme lyžovali již od rána, ale po poledni jsem už nebyl schopen udržet klepající se kolena a i ostatním se ježdění v těžkém, mokrém sněhu moc nelíbilo a tak jsme to zabalili. V úterý bylo naštěstí vysloveně hnusně, pršelo a tak jsme mohli relaxovat. Ve středu kamery na Kronplatzu ukazovaly -14°C a silný vítr a tak jsme vyčkávali na zlepšení a vyrazili jsme až po poledni. Ježdění bylo parádní, sjezdovky v mrazu (který již nebyl takový silný jako ráno) byly v perfektním stavu a tak jsme jezdili až do půl páté. Ve čtvrtek se situace opakovala, ale vyjeli jsme již ráno a ježdění bylo opět nádherné. Odpoledne se však zatáhlo a místy se vytvářelo difusní světlo, naštěstí jenom chvilkami. Přesto ty dva dny byly na lyžování bezvadné. V pátek bylo opět špatné počasí a tak nahoru jeli jenom Jakub s Martinem, my starší jsme nabírali síly na zpáteční cestu. Domů jsme vyrazili brzy ráno, Jakuba jsme vyložili v městečku nad Brixenem na nádraží, neboť jel do Trenta za kamarádem, a pak jsme již nabrali kurz Ústí. Jeli jsme pořád po dálnicích, kolem Dráždan a zhruba ve tři jsme dorazili domů. Příští rok již asi změníme místo, ale chtělo by to lyžovat častěji!
1.1.2008
Vše nejlepší v novém roce, hodně štěstí, zdraví, spokojenosti a hlavně spoustu krásných sportovních zážitků přeji všem členům i příznivcům SK Trifid.
M. Fišer - předseda klubu